Varovné poselství
Marek Řezanka
Blíží se nám dvě výročí v jeden den, jejichž poselství je pro nás každým okamžikem naléhavější a současně varovnější: Připomeneme si jednak sto let od atentátu fašistů na demokratického politika – a jednak 82 let od vyhlazení Lidic.
Dne 10. června 1924 odpoledne byl publicista a politik, Giacomo Matteotti, přepaden cestou do sněmovny, a to na ulici za bílého dne. Obklopila ho skupina pěti mužů, kteří ho násilím vtáhli do vozu. Následně byl Matteotti ubodán k smrti, a jeho tělo bylo zahrabáno nedaleko vesnice Riano.
Nelze než konstatovat, a to se značným mrazením v zádech, že atmosféra dvacátých a třicátých let 20. století nám v plné nahotě opět vyvstává před očima.
Dne 15. 5. 2024 došlo na Slovensku (v Handlové) k atentátu na premiéra, Roberta Fica. Přibližme si atmosféru, v níž k atentátu došlo: Jisté politické kruhy a mainstreamová média nedokázaly přijmout fakt, že v parlamentních volbách zvítězili Fico a Pellegrini – a druhý jmenovaný se záhy stal slovenským prezidentem.
Denník N v lednu 2024 označil premiéra Fica „za exemplárního vlastizrádce v čele státu“, a přirovnal ho k prezidentovi fašistického Slovenského štátu, Jozefu Tisovi.
Spisovatel Marek Vadas pro změnu přirovnal slovenského premiéra k Adolfu Hitlerovi: „Od istého času Fico s Blahom a ich pódiovou úderkou začali divoko máchať rukami. Naširoko, energicky, nervózne. Hitler si skúšal svoje gestá a ich efekt pred zrkadlom a kamerou. Predstavujem si, ako smerácke vedenie študuje fuh*erove dramatické pohyby a povinne ich cvičí, aby slovám dodali razantnosť.“
Český prezident Petr Pavel se naprosto nepřístojně vměšoval do slovenských voleb, když v září 2023 varoval, že zvolení Roberta Fica naruší československé vztahy.
Petr Fiala a bakalář Lipavský šli dokonce tak daleko, že zrušili společná jednání se Slovenskem – a vyhrotili naše dlouhodobé přátelské vztahy. V negativním duchu „nezklamala“ česká kulturní fronta, která rovněž zášť vůči nové slovenské vládě přiživovala.
Vůdce strany Progresivní Slovensko, Michal Šimečka, neustál porážku v demokratických volbách, a 1. 10. 2023 doslova vzkázal: „Uděláme vše pro to, aby Fico na Slovensku opět nevládl.“
Svou prohru v prezidentských volbách pro změnu nezvládl ani poražený Ivan Korčok.
Co víme o útočníkovi? Jedná se o pomatence, který tak dlouho hledal, ke komu by se připojil, až nakonec střílel na premiéra. Za zmínku stojí, že v době, kdy měl sympatizovat s Kotlebou, po nikom nestřílel. To se stalo až v okamžiku, kdy se vzhlédl v „liberálních“ lídrech.
Uvedl, že mu „vadila vládní politika, o které čerpal informace z médií“. Jen těžko pak můžeme oddělit hysterickou neprofesionální práci slovenského mainstreamu od samotného atentátu. Kdyby byl útočník takzvaný „dezolát“, nikdy by nemohl dát na to, co říkají mainstreamová média. My „dezoláti“ totiž tato média nebereme vůbec vážně – a v podstatě je bojkotujeme. Jak to vypadá, když je někdo vážně bere, bohužel vidíme na Slovensku.
Mraky nad Českou republikou
Pominout nemůžeme ani vyhrocené poměry u nás, v České republice. Opozice je zde trvale vládními politiky i mediálním mainstreamem pranýřována, ostrakizována, hanobena a kriminalizována.
Pavel Šafr (Forum 24) vytvořil pomyslné novodobé šesticípé žluté hvězdy, a to pro občany, které nezve občany, ale podobnou nálepkou, jakou byla kdysi „Untermensch“: „Nazývejme věci pravými jmény. Lidé, kteří slouží zločinné ruské politice, jsou zrádci národa. Nedělejme z nich běžnou součást svobodné společnosti, protože jejich cílem je naši svobodu zničit. A nedělejme těmto extremistům reklamu tím, že budeme zbytečně přeceňovat jejich sílu. Jsou v drtivé menšině, a je to tak dobře.
Přestaňme z proruské lůzy dělat legitimní součást české společnosti. Jde o nebezpečné extremisty.“ (16. 3. 2023)
Přesně takto je část společnosti zbavována svých základních lidských práv. V tomto duchu psal kdysi obávaný německý der Stürmer.
Krev na rukou mainstreamu
V dubnu 2024 Robert Fico vyjádřil svou obavu: „Jen čekám, kdy se tato frustrace prohlubovaná Denníkem N, Smečkem (Sme.sk) či Aktualitami promítne do vraždy jednoho z předních vládních politiků, a to nepřeháním ani o milimetr."
Netrvalo dlouho – a šokující odpověď na Ficovu otázku známe.
Vzpomenete si, jak čeští vládní politici opakovaně vmetli Okamurově SPD do tváře případ Jaromíra Baldy, který kácel stromy na železniční trať? Obávám se, že střelba na premiéra Slovenské republiky je poněkud závažnějším zločinem. Uvědomuje si Fialova vláda, jakou atmosféru ve společnosti vytváří?
Společenské klima se u nás i na Slovensku v posledních letech proměnilo přímo děsivě. Opozice je kriminalizována – označována za zrádce a něco, co „slušný člověk nesmí volit“. Do našeho prostoru se opět vrátily cenzura, udávání a popotahování za nesprávný názor, z nějž lze přijít o významnou funkci či přímo o zaměstnání.
Média se místo toho, aby občany informovala, propůjčují k honům na „nepohodlné“.
Trocha historie
Abychom vysledovaly počátky tohoto obludného trendu, je třeba se vrátit v čase do roku 2006 a k vyhroceným parlamentním volbám, kdy zejména ODS neváhala použít cokoli, aby se konečně opět dostala k moci.
Za milník můžeme považovat rok 2009 – a házení vajec a rajčat po Jiřím Paroubkovi. Dne 27. 5. 2009 byli představitelé sociální demokracie na svém předvolebním mítinku na pražském Andělu zasypáni stovkou vajec. Toto datum skutečně lze chápat jako zlomové, neboť padl jistý limit. Zástupci demokratické strany čelili násilnému aktu, jehož smyslem bylo názorové oponenty postrašit, zesměšnit a celkově je poškodit. Od vejce ke kameni již nebývá dlouhá cesta.
Po zvolení Miloše Zemana prezidentem republiky (v letech 2013 a 2018) – podotýkám, že v přímé volbě prezidenta, nastala desetiletá éra mimořádného zhrubnutí určité malé části společnosti, která si však uzurpuje právo rozhodovat o tom, co si druzí mají myslit a jak mají jednat – a která se pokládá za elitu. Byli jsme tak svědky bojůvek v podobě průvodů s červenými kartičkami, s házením vajec (opět) – tentokrát na samotného prezidenta republiky, přičemž zasažen byl i tehdejší německý prezident Gauck.
Pro éru Miloše Zemana je charakteristické, že nám nastínila ubohost mainstreamových médií, která ztratila tvář. Místo funkce informační se z nich staly hlásné trouby určitého politického spektra – a tyto trouby zahájily hony na nepohodlné osoby, v jejichž čele stál většinou voličů zvolený Miloš Zeman. Vedle Miloše Zemana se štvanice soustředily rovněž na tehdejší vládní strany – a zejména Andreje Babiše.
Zcela iracionální hysterie rok od roku sílila, aby vygradovala do nechutných útoků na prezidenta republiky a snahu ho zbavit funkce dříve, než mu mandát vyprší. Neměli bychom opomenout Svatopluka Bartíka, který lhal o údajné rakovině prezidenta Zemana, jen aby dotyčný nebyl zvolen. Neměli bychom zapomínat na tehdejšího jesenického starostu za ODS, Martina Langa, který veřejně vyzýval k podřezání a upálení oponentů včetně Miloše Zemana. Nejspíš proto, že patřil k té „správné části společnosti“, nebyl za tento odporný status souzen – na rozdíl od Tomáše Čermáka, jehož jednání kopíruje to Langovo – ale holt nepatří k té „správné“ části prominentů.
Volby si již dávno nezaslouží přídomek demokratické. Předvolební kampaně se zvrhávají v hony na ty „nesprávné“ – a občané, kteří by snad „nevolili dobře“, jsou varováni, že budou vyřazení se „společnosti slušných“. Tomuto dal korunu svou kampaní Petr Pavel, který v podstatě rozdělil společnost na své voliče, kteří údajně stojí na straně „světla“ a „pravdy“, a na své odpůrce, kterým přisoudil „tmu“ a „lež“.
Konec prezidentského mandátu Miloše Zemana lze chápat i jako datum, po němž se výrazně snižuje míra demokracie v naší zemi. S nástupem Fialovy vlády a konkrétně Víta Rakušana na resort vnitra se na naši scénu vracejí cenzura, udavačství a vyhazovy z práce za „nevhodné názory“. Takzvané „nevhodné názory“ jsou dokonce kriminalizovány. Ve společnosti vzrůstá strach – a lidé s názory, které se neslučují s těmi vládou propagovanými, se začínají bát je formulovat veřejně.
Opět jsme se dostali do doby, kdy se vyhodnocují nálady ve společnosti a kdy jsou akademici zbavováni funkcí, pokud si dovolí jednat svobodně, a nepapouškují vládní propagandu. Školství je potom zasaženo značnou mírou indoktrinace.
Je to Fialova vláda, kdo je zodpovědný za návrat k totalitním praktikám.
Jen žádné emoce?
Petr Fiala k atentátu na slovenského premiéra podotkl: „Varuji před používáním emocí v politice, snažím se je potlačovat. Emoce mám krotit rozumem, vyvolávají další emoce, jitří se atmosféra.“ Asi žijeme v nějakých paralelních světech. Je to právě premiér Fiala, jenž dlouho spoléhá zejména na emoce. Ve chvíli, kdy čelí protivládním protestům, označí její lídry za „zrádce“ a „dezoláty“: „Demonstraci organizovali příslušníci ruské páté kolony.“ S touto argumentací si vystačí, ať již demonstrují učitelé, zemědělci či kdokoli jiný. Demonstrovat směl jen Mikuláš Minář a jeho Milion chvilek (údajně pro demokracii). Když však demonstrují jiní občané, jsou automaticky dehonestování – neboť na Pětistranu a Vládu se nesahá.
Je to Fialova vláda, která ruku v ruce s mainstreamovými médii rozpoutala štvanici na slovenskou vládu a slovenského prezidenta. Dokonce kvůli tomu neváhala ohrozit československé vztahy.
Budou stíhány zrůdy, které veřejně schvalují atentát na slovenského premiéra – nebo budeme opět svědky brutálního dvojího metru, kdy Lang se směje – a Čermák končí za katrem? Obávám se, že odpověď je – aspoň po dobu působení Víta Rakušana na resortu vnitra, zřejmá.
Došli jsme tak daleko, že jakýkoli výraznější opoziční subjekt je u nás líčen jako nevolitelný – a jeho voliči čelí politickému tlaku, ať se to již týká ANO, SPD, KSČM či PRO.
Bakalář Lipavský nazval Andreje Babiše bez důkazů „bezpečnostním rizikem“. Kandidátka na europoslankyni Nerudová nadává oponentům do košťat. Pavel Novotný si hraje na věštce, který ví, že nemocná Anička nemá žádnou šanci, a to pouze proto, že se může pominout, že její otec volí někoho jiného nežli on. Ano, až k takovému fanatismu jsme dospěli.
To je stav, který bychom si neměli nechat líbit ani vteřinu. Nechtějme žít ve společnosti násilí, strachu a zvůle. Ve společnosti, kde musíte mluvit jednotnou řečí, a místo myšlení opakovat prázdná hesla.
Bez voleb je tu kalašnikov…
Miloš Zeman kdysi výstižně okomentoval dva způsoby, jakými může v zemi docházet k výměně politiků:
„Chcete-li se zbavit jakéhokoli politika, prezidenta nevyjímaje, je k tomu jediná demokratická cesta – a to jsou svobodné volby, které v daném případě budou za rok. Vypadáte mladě, takže roku 2017 se zcela určitě dožijete. A pak existuje nedemokratická cesta – a ta se jmenuje kalašnikov.“
Nad jeho slovy se pohoršovali mnozí ti, kteří dnes oslavují střelbu na slovenského premiéra, a kteří dokazují, že jim svobodné volby překážejí, protože v nich mnohdy nevyhrávají jejich favorité.
Je zarážející, že žádní z takzvaných „demokratů“ nepožadují volby na Ukrajině – a nijak jim nevadí, že Zelenský vládne bez mandátu od občanů. Zato by mu horlivě poslali všechny ukrajinské občany, kteří ale za Zelenského válčit nechtějí.
Žijeme v atmosféře fašistických bojůvek a výzev k likvidaci názorových oponentů, jako tomu bylo před sto lety před vraždou Matteottiho.
Slušní? Ani omylem…
Ti, kdo schvalují atentát na demokraticky zvoleného premiéra, jsou často ti samí, kteří podporují izraelskou genocidu v Gaze, ti samí, kteří by nechali všechny Ukrajince padnout, jen aby si mohli snít svůj sen o porážce Ruska – a ti samí, kterým je úplně jedno, jak se chová NATO, a že rozhodně nejde o obrannou alianci.
Pokud již mluvíme o datu 10. 6., měli bychom si připomenout ještě jednu děsivou událost:
Operace Spojenecká síla (10. 6. 1999) po sobě zanechala neomluvitelný zločin – zavražděné civilisty ve vlaku v Grdelické soutěsce. Ti mrtví nás nestraší?
Na univerzální demokratické principy nelze za žádných okolností rezignovat: Buď platí, nebo nežijeme v demokratickém zřízení. Na to ani na chvíli nezapomínejme.
Nechceme-li nové Lidice…
Uvědomme si jedno: Nechceme-li nové Lidice, musíme v prvé řadě udělat vše pro to, aby zde nepanovalo klima jako v době vraždy Matteottiho (či vraždě Alexandra I. a Louise Barthoua 9. 10. 1934). Musíme hájit odlišné názory a hájit práva jejich nositelů. Musíme se učit diskusi, protože v opačném případě budou promlouvat střelné zbraně.
Nepropadejme letargii. Nenechme se zastrašit. To, čeho jsme dnes a denně svědky, má své dohledatelné kořeny. Nemáme, na co čekat – pokud tedy netoužíme čekat na vlastní zkázu.
Co tvoří normu…
Žaluji ty, kdo dvojí metry razí:
Čermák je v base – Lang může jet k moři.
Demokracie? Vůbec, moji drazí.
Boty nám klapou, louče opět hoří.
Nezvykejme si nikdy na příkoří,
nechtějme šik, jenž v jedné řádě kráčí,
nechtějme setbu, z níž je sklizeň dračí.
Vidíme jasně, kdo limity boří.
Řekněme stvůrám: Tak už dost, to stačí:
Zmítá mnou vztek, co vše dnes normu tvoří.
„Demokraté“ jsou dlouho zcela nazí.
Prohrávají-li, jsou z nich agresoři.
Diskuse nezní – pěst si cestu razí,
do stoky se nám náš svět přes noc noří.
Mají si trhnout nohou senioři.
Nenávist sílí – celé je to k pláči.
Zvůle své pysky v krvi druhých smáčí.
Právní stát? Kdepak, lump chudáka moří.
„Nevolte špatně“ – z pěti stran nás tlačí:
Zmítá mnou vztek, co vše dnes normu tvoří.
Příkopy nejsou? Ne, již jsou z nich srázy.
Kdo má moc, mlaská, chudák z nuly spoří.
Štvanice „vládu hodnot“ doprovází,
to se z nás nikdo více neoboří?
Pozlátkem lejno tradičně se šňoří.
Vidíme směr, kam tahle loď se stáčí:
Na útes míří. Vichr ji tam vláčí.
Znovu se zhouba pýše mocně dvoří,
vzpřímená paže klíčí v květináči:
Zmítá mnou vztek, co vše dnes normu tvoří.
Ohavnost s hnisem ve tvářích se zračí:
Bestie vždycky na svaté se mračí.
Rachotí řetěz – na něm profesoři.
Amorální jsou všichni pišišvoři:
Zmítá mnou vztek, co vše dnes normu tvoří…